Cestou necestou aneb Problémy s komunikací
Asi to znáte. S komunikací bývají občas potíže. Ať s tou mezilidskou nebo s pozemní. Nebo s oběma.

Cesty na horách jsou po staletí a stále se mění. Mapové katastry jsou z předminulého století a moc se nemění. Taky se tu mění režimy, jednou se hájí zájmy většiny, podruhé jednotlivce. Tak vám třeba v 50. či 60. letech v rámci kolektivizace a příchodu traktorů do naší krajiny vzniknou nové cesty přes pozemky majitelů, kterých se nikdo neptá. A problém je tu. Po 80 letech lezou staré křivdy na povrch jako jedovatí hadi a uštknou kdekoho. Zasaženi jejich jedem natahujeme ostnaté dráty, kopeme příkopy, voláme policajty, píšeme soudům nebo aspoň nadáváme. I tam, kde jsou staré mapové cesty dávno zarostlé lesem, bráníme lidem v přístupu k jejich domům.
Je to jako hra na spolupráci, kdy si lidé stoupnou do kruhu bokem, tak blízko sobě, aby si jeden druhému mohl sednout na klín. Nakonec sedí všichni. Jen je to naopak. Lidé jsou v kruhu, blízko sobě a drží se pod krkem. Nakonec se dusí všichni.
Někde je nelegální zákaz vjezdu, jinde závora. Rozbité cesty se nesmí opravit. Na zpevněné rovince se nesmí zaparkovat. Brodíte se bahnem, hádáte s policií, zacpáváte si uši před nadávkami sousedů. Roste ve vás vztek a frustrace. Jak z toho ven? Jak vystoupit z kruhu, když nechcete pocítit zadostiučinění tím, že chytnete pod krkem někoho dalšího?
Lehké to není. Nádech a výdech. Humor. Přijetí současného stavu a vykročení ke zdlouhavé nápravě. Možná už se toho nedožijeme, ale třeba se naše děti nebudou muset tolik potýkat s narušenou komunikací. A nejen tou pozemní.
P.S.: Pro všechny, které tím plní svou mysl a dlouhé chvíle na horských samotách - co si raději zahrát třeba Osadníky z Katanu?